Náš bankovní účetNa našem bankovním účtu 267841001/5500 (odkaz na otevřený účet Raiffeisenbank) je nyní Kč. Bez peněz od našich čtenářů nepřežijeme! 
RubrikyČlánek měsíce
|
Celkem 278 článků k zamyšlení. Žijeme rytmem školního roku1.9.2010 Pavel Konzbul
Nanebevzetí Boží služebnice Panny Marie14.8.2010 Tomáš Holub
Jedna Hirošima stačí6.8.2010 Daniel Bartoň
Musel jsem počkat, až na mne usedne stín Hirošimy osobně.
Dovolenkový klezmer27.7.2010 David Beňa
Aby nebe bylo blankytné...12.7.2010 Jan Kašper
Mír tomuto domu4.7.2010 Filip Štojdl
Ošklivme si zlo v každé podobě28.6.2010 Kateřina Tetivová
Pohádky levice a mýtus pravice14.6.2010 Jan Jandourek
K volebním výsledkům31.5.2010 Tomáš Halík
Zbytečné volby?25.5.2010 Petr Hampl
K Svatodušním svátkům18.5.2010 Max Kašparů
Výjimka z relativismu10.5.2010 Jaroslav Vokoun
Tomáš Špidlík: Idea slovanství26.4.2010 Michal Černý
Sexuální zneužívání jako projev zla14.4.2010 Hana Farná
Velikonoční pochybování29.3.2010 David Beňa
Klíč jako výuční list18.3.2010 Ladislav Hanuš
Smysl doby postní; o předsevzetích, askezi a lásce2.3.2010 Michal Černý
Pomsta není sladká, je nekřesťanská19.2.2010 Jan Kašper
O vděčnosti (v) církvi3.2.2010 Jiří Baroš
Ještě, že odcházíme...22.1.2010 Petr Cekota
|
Dnešní datum3.9.2010 Buďte informovaníZprávy
|
Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit 
Řada věřících dnes daleko více žije rytmem školního roku než rokem liturgickým. Je to dáno tím, že mají děti, navštěvující různé vzdělávací instituce, anebo sami v nich pracují. Přiznejme si, že i liturgický rok vykazuje čas od času tzv. „okurkovou sezónu“, která se pozná podle toho, že kněz nosí liturgické roucho zelené barvy.
Den, ve kterém prázdniny vstupují do své závěrečné čtvrtiny je také dnem, kdy katoličtí křesťané slaví slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Ačkoliv je tato slavnost na mnoha místech spojena s velkou tradiční mariánskou poutí a tedy také s mnohými folklórními přílepky, z kterých těm, kdo usilují o čistotu víry, mohou až vstávat vlasy na hlavě, přesto je tato slavnost vskutku výsostně theocentrická. Je to pravda o věrnosti, kterou Bůh i navzdory lidské nevěrnosti neustále zachovává, protože nikdy nemůže na rozdíl od člověka zapřít sám sebe.
Ještě před několika málo lety pro mne byla Hirošima místem na mapě, jehož význam byl srovnatelný s cimrmanovskou vískou Liptákov. Shození atomové bomby jsem vnímal jako událost, která přispěla k rychlému ukončení druhé světové války. Neměl jsem žádný větší důvod se touto historickou událostí zabývat, neboť byla na hony vzdálená mému každodennímu životu.
V jednom rabínském midraši čteme: „‘A sedmého dne Bůh své dílo dokončil‘ (Gn 2,2). Není to zvláštní vyjádření? Co ještě světu chybělo?", ptá se logicky midraš. My bychom asi odpověděli, že Bible není kuchařka ani návod, jak užívat automatickou pračku, a že takové slohové „nelogičnosti“ jsou přirozené: takhle se prostě mluví. Ne tak midraš. Ten zvedá hozenou rukavici a vypráví: básnivě, a přece jaksi rozumně, pro naše uši snad přemrštěně, a přece jaksi biblicky. Své podobenství si nejprve nechá napovědět přímo z našeho textu hebrejským slovíčkem „dokončil“.
Nastaly prázdniny a dovolené. Chystáte se na cesty, možná jste už vyrazili.Nechme se vyprovokovat tři tisíce let starým sloganem z okruhu Šalomounovy moudrosti: „Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění“ (kniha Kazatel 4:6). 
Moc bych si přál, abychom se společně pokusili sejmout z Cyrila a Metoděje i Jana Husa, těchto českých světců, prokletí, které na ně kdysi naši předkové uvalili v devatenáctém století a později v dobách komunismu. Toto prokletí se ukrylo ve slovech „my a oni“, „naše a jejich“, „obrana pravé víry“ a podobných zhoubných heslech, která nám vždy zabraňují vidět paprsek světla Pokoje a Pravdy, který se nám nabízí. Pro mne je, byl a troufám si směle říci, že i bude, tím paprskem Jan Hus stejně jako bratři ze Soluně. 
Odpuštění není jednorázový akt, ale dlouhodobý proces s mnoha fázemi a krizemi, který vyžaduje nadpřirozenou milost. Ostatně ani ublížení nebývá jednorázovou věcí. Jeho následky mohou trvat delší dobu a mohou ovlivnit negativně i budoucnost, například nepravdivé nařčení, násilný čin, sexuální nebo jiné zneužívání, ale někdy stačí i banální pomluva. Odpuštění v případě těžkého provinění by se nemělo udílet automaticky a snadno, protože to by znamenalo bagatelizaci viny. 
Americký sociolog Peter Berger psal kdysi o tom, že kapitalismus má problém v tom, že nemá takovou mytologii jako socialismus. Řečeno česky, kolem kšeftu se nedá dělat tolik hezkých řečí jako kolem revoluce. Jenomže stačí, aby nastala světová krize a najednou se tu objevil nový velký příběh o hrozbě a záchraně a pravice se stala jeho mluvčím. Voliči prostě získali dojem, že levičáci se dali na vyprávění pohádek, což je dospělých lidí nedůstojné. 
Celkový výsledek není špatný: sociální demagogie ČSSD, která by skutečně dovedla zemi k fatálnímu zadlužení a státnímu bankrotu, nezlákala tolik občanů, jak očekávala. Vznikne tedy zřejmě pravo-středová koalice, jejíž ekonomická politika bude sice bolet, ale vzhledem k budoucnosti země je daleko odpovědnější – to bylo to hlavní, oč v těchto volbách šlo. Mrzí mne však, že v parlamentu budou chybět lidovci a zelení. 
Je důležité účastnit se voleb? Žádné volby nejsou zcela bezvýznamné. Ale ty nadcházející rozhodně nejsou srovnatelně důležité, jako bývaly parlamentní volby ještě před několika lety. Tehdy totiž voliči měli možnost ovlivnit, jaké zákony budou v České republice platit a jak se bude zacházet s penězi daňových poplatníků. 
Pokud se nám zdá současná doba zamořená kromě jiných zplodin také všelijakou povrchností, nejsme tak moc vzdáleni pravdě. Povrchní vztahy, povrchní vzdělání, povrchní zájmy, povrchní zábava…, to dneska frčí. A všechno, co je povrchní, ztrácí vnitřní hodnotu, vyprazdňuje obsah, pozbývá smyslu, jinými slovy - ztrácí ducha. 
Studenti, kteří přicházejí na vysokou školu, mají za sebou zpravidla důkladnou středoškolskou průpravu v relativismu, která jim zpochybnila rozdíl mezi pravdou a nepravdou, dobrem a zlem, krásou a ošklivostí. Na to mám jednoduchý trik, ptám se jich na některé věci z dějin církve: Bylo v pořádku, když "církev" pronásledovala lidi jiného názoru, upalovala čarodějnice atd.? Obvykle nezaváhají, pokud jde o církev, tak je konec se vším relativismem, bylo to absolutně špatné. 
Nastínit některé základní teologické aspekty práce 
Téma sexuálního zneužívání v ŘKC je natolik závažné, že jsem váhala, zda se k tomu vůbec mám veřejně vyjadřovat. Bylo řečeno a napsáno už mnoho, některé názory jsem ani nechtěla brát vážně; že se vyrojí různé teorie o spiknutí (nejspíš Židů a/nebo zednářů), to jsem očekávala prakticky s jistotou. Ale zdá se, že jde o mnohem více: o projev zla, které je více než lidské; „diabolos“ znamená ten, kdo rozděluje, odděluje od Boha. Jeho zbraní je podkopání jakékoli důvěry a jeho cílem je rozvrácení všech hodnot. 
Všechna novozákonní evangelia končí vírou ve Vzkříšeného. A pochybností. Či ve správném pořadí: pochybností a vírou. 
Klíč je pro otevření dveří do božího království. Ježíš se nazývá „dveře" a podle Ježíše je dán Petrovi „klíč". Petrovi byla jako prvnímu od Boha dána správná odpověď na Ježíšovu otázku (ne moc ani postavení). Petr byl nejrychlejší s odpovědí na Ježíšovu otázku „Za koho mne pokládáte?" „Jsi Mesiáš, syn živého Boha" odpověděl Petr. Otázku nedal v tu chvíli Ježíš jen Petrovi, ale všem apoštolům zároveň. Ostatní ale neodpověděli nebo ne tak rychle. Petr byl první (první v odpovědi). Pochopil první, nebo se první odvážil odpovědět? 
V polovině února bývá připomenuto, zvláště v Německu, výročí bombardování Drážďan (1944). Již desetiletí se tak dálo tichým položením hořících svící k troskám chrámu Frauenkirche, který byl v posledních letech díky solidární, zahraniční i domácí sbírce uveden do původní podoby. Vůbec, prakticky vůbec v našich médiích nebývá připomenuta obludnost bombardování kobercovými nálety Britů a Američanů. Jednalo se přece o cílené vyvražďování civilních obyvatel. 
Společenství církve, pozemský obraz lásky panující v Nejsvětější Trojici, by mělo představovat nejkrásnější realitu na této zemi. Navštívíme-li mnohé (ne-li většinu) našich českých kostelů a různých církevních společenství, je realita ideálu velice vzdálená. Církev nám spíše může připadat jako místo, kde se o lásce hodně mluví, ale daleko méně se už láska žije. Slova hlásaná pastýři se neprotínají s reálnou praxí jejich oveček, které si velice často od svých pastýřů udržují „zdravý odstup“, aby mohly určovat svůj život „svobodně“ podle svých plánů a přání. 
Generace dnešních pětatřicátníků se v minulém roce dostala na jakési podivné rozcestí. V listopadu 2009 jim média (tj. převážně jejich vrstevníci) připomněla holý fakt, že doba dvaceti let, během kterých usilovně budovali svou manažerskou, intelektuální či jinou profesionální kariéru, uběhla velmi rychle. Události roku 1989 totiž mají v živé paměti, tehdy studovali střední školy, a bylo to přece tak nedávno...
