Náš bankovní účetNa našem bankovním účtu 267841001/5500 (odkaz na otevřený účet Raiffeisenbank) je nyní Kč. Bez peněz od našich čtenářů nepřežijeme! 
RubrikyČlánek měsíce
|
Celkem 318 článků k zamyšlení. Křesťan a politika3.2.2012 Michal Černý
Jak se cítíte jako křesťan a občan této republiky?27.1.2012 Hana Farná
Křesťanská idylka18.1.2012 Pavel Konzbul
Aby nás Pán Bůh miloval...10.1.2012 Petr Cekota
Novoroční úvaha1.1.2012 Dušan Hejbal
Utrpení na Vánoce25.12.2011 Bronislav Matulík
Za Václavem Havlem21.12.2011 František Radkovský
Ježíška je třeba zachránit nejen pro naše děti16.12.2011 Tomáš Zdechovský
Na tvůj příchod čekáme...27.11.2011 Jiří Zajíc
Restituční pohádky a argumenty18.11.2011 Miloslav kardinál Vlk
Církve se ocitly na posledním místě7.11.2011 Petr Živný
Halloween jako příležitost k evangelizaci27.10.2011 Hana Farná
Plenění Říma a zodpovědnost za církev18.10.2011 Petr Cekota
Jizvy mezi vráskami9.10.2011 Václav Malý
Svatováclavská meditace28.9.2011 Tomáš Halík
Evergreen papežských cest - "nezaujaté a vyvážené" zpravodajství23.9.2011 Filip Breindl
Úroda spikleneckých teorií14.9.2011 Dan Drápal
Alegorický pohled na Harryho Pottera29.8.2011 Monika Vaňková
Almužna v dnešní společnosti5.8.2011 Ladislav Varga
Za křesťana se v případě potřeby pokládá kde kdo27.7.2011 Martin Grombiřik
|
Dnešní datum4.2.2012 Buďte informovaníZprávy
|
Z politických důvodů klasikové cimrmanismu nemohli psát před sametovou revolucí o vztahu Járy Cimrmana k náboženství a ke křesťanským církvím. Mohli pouze naznačovat. Cimrman sám nebyl nikdy ukvapený; dokázal čekat, dlouho čekat, někdy i dvacet let. Byl si vědom síly a velikosti svých myšlenek. Když pak promluvil, tak to za to stálo. Většinou tomu tak bylo, když nastávaly společenské krize. 
Téma vztahu křesťanství a politiky patří mezi nejdiskutovanější vůbec. Na jedné straně je zde značná část lidí, kteří se domnívají, že by si politikou neměl věřící špinit ruce, jiná, že každý věřící by měl být politicky aktivní. Kde hledat přiměřenou pozici, která by byla křesťansky zdravá?
Nemám ráda ankety. Vyžadují totiž stručnou a jednoznačnou odpověď: A ta může být zavádějící. Pokud anketa, pak musí poskytnout prostor k zamyšlení. O to se pokusil magazín Skleněný kostel. Oslovil řadu osobností. Jsou zastoupeny všechny věkové skupiny i profese, konvertité i věřící „od kolébky“, různých názorů i postojů, od horlivého zastánce „katolické tradice“ až po mladou novinářku citující Tomáše Halíka.
Prožíváme týden modliteb, kdy se máme společně modlit za jednotu křesťanů. Vzpomínám na jednu farnost, ve které jsem kdysi strávil asi měsíc. Po několikeré návštěvě kostela jsem si již připadal docela jako mezi svými. Tam vpředu napravo vždycky sedávala ta paní s kloboukem, vlevo za sloupem stával ten legrační mužíček s obarveným plnovousem a dvě rodinky se opět rozesadí po straně, aby holčičky mohly houpat svoje kočárky s panenkami, prostě křesťanská idylka. 
Pokud se ohlédneme za rokem 2011 z pohledu české katolické církve, můžeme si dovolit opět poukázat na několik skutečností, které znamenají obecný propad její důvěry u české společnosti. Především jsou to prozatímní výsledky letošního sčítání lidu. Zde se však nabízí otázka, zdali důvěru ztrácí církev, nebo spíše katolická hierarchie? Myslím, že platí to druhé.
Když jsou sítě mobilních operátorů z našich SMS přání na pokraji kolapsu, stejně jako ti, kdo kvůli tomu musí pořád hledat brýle na čtení, nejde o nic jiného než o začátek občanského roku. O půlnoci jsme si připili a popřáli Boží požehnání, mnozí si už tradičně dali nějaké předsevzetí, jiní už to tradičně raději neděláme… Jak vidí věřící člověk časové mezníky? Co pro nás znamená Nový rok? 
Už několik let bylo možno vidět na mnoha místech hlavního města, hned vedle vánočního masového zabíjení kaprů, aktivisty s megafonem. Vyzývali spoluobčany k milosrdenství, rozdávali letáky a drželi transparent s velikým červeným nápisem: „Utrpení a násilí k Vánocům nepatří.“ Dá se předpokládat, že se s podobným jevem setkáme i letos během národní veselice, když se budou opět na veřejnosti sekat hlavy kaprů, cedit jejich krev, kuchat vnitřnosti, bude se jim stahovat kůže z těla anebo jen seškrabávat šupiny, které si pak pověrčiví lidé strčí do peněženky, aby se jich v příštím roce držely korunky.
Říkává se, že velikost stromu se pozná, až když se porazí. Položen na zem, překvapí svojí velikostí. Podobně je tomu i s lidmi, kdy často až po jejich smrti je veřejnost schopna vnímat jejich velikost. Platí to i o Václavu Havlovi. Během svého prezidentského úřadu nebyl vždy celou naší veřejností vnímán kladně. Jen vzpomeňme například jeho druhou prezidentskou volbu, jaký to byl nedůstojný cirkus některých volitelů. Václav Havel takovou nepřízeň odpůrců nesl s velkou pokorou. Byla to často světová veřejnost, která si ho vážila víc, než my sami a záviděla nám ho.
Nic proti Santovi, ale my máme Ježíška. Tak začala před čtyřmi roky akce, do které se zapojily tisíce příznivců z celého světa. V roce 2008 jsme se rozhodli s partou studentů v čele s Adamem Duškem z Rokytnice v Orlických horách poprvé zorganizovat akci na záchranu českého dárkonoše Ježíška, který byl stále více vytlačován z povědomí českého národa postavičkou známou ze Spojených států Santou Clausem (Svatým Mikulášem).
Možná jste na tom lépe, než já a se mnou kdekdo: totiž ačkoliv shánění dárků jsem vždycky věnoval čas až trestuhodně krátký a pokud jsem mohl, tak jsem všechno předvánoční „gruntování“ a podobné „běsnění“ zaháněl za práh svého (našeho) bytu, přesto mi většinou zůstalo stále příliš mnoho „neodkladných“ povinností, závazků, úkolů a slibů až do vlastních vánočních svátků. Každému, kdo se vyzná v „dramaturgii“, je jasné, jak asi po takové přípravě-nepřípravě může člověk prožít „skutečnou vánoční radost a pokoj“. Nemůže. Zkrátka prožití vlastních vánoc bude takové, jaká byla adventní příprava.
Když jsem byl jako dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili“ od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou.
Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky“ o církevních restitucích.
Od doby „sametové revoluce“ se stále více stírá rozdíl mezi bývalými socialistickými státy a kapitalistickou Evropou. A proto tyto země – na rozdíl od Asie a Afriky – spojuje jeden faktor: Bůh se stává stále méně lidskou potřebou. A v Čechách k tomu navíc můžeme připočíst bolestnou reformaci a po čtyřicet let násilnou ateizaci, kdy soustavně církev byla diskreditována. Prestiž, kterou církve získaly v době náboženského pronásledování za komunismu, se však po revoluci poměrně brzy vytratila...
Ve stejný den, jako se konaly v Jihlavě Dny Josefa Zvěřiny, tedy v sobotu 15. října, se v Římě tisíce rozzlobených lidí (indignati) pustilo do projevů občanské nespokojenosti se sociální situací v celé Evropě. V Jihlavě se mnozí vyjadřovali vůči církvi velmi kriticky, až na hranici bojkotu. „Za současnou církev ať nese odpovědnost papež či biskupové. Nikoli laici, kterých se nikdo na nic neptá. Laici ať nesou odpovědnost za ne-církev". Asi jen v tom je odpovědnost laiků za církev, tím, že budou především zodpovědní sami za sebe, pokud nechtějí vyjít s davem „indignati“ plenit Řím či Brusel...
V našem kulturním prostředí je takřka neuvěřitelné, že podle některých výzkumů se více než čtvrtina starých lidí setkává s různými formami domácího násilí a 13% tázaných dokonce přiznalo fyzický útok ze strany rodinných příslušníků. Jak to – a proč se o tom nemluví?
Od konce devadesátých let slavíme den svatého Václava jako státní svátek. Zatímco církevní slavnost po staletí připomíná hlavního patrona českého národa jako mučedníka ranných sporů mezi křesťanstvím a pohanstvím, občanský svátek slaví knížete z desátého století především jako symbol naší státnosti. Máme tak přesně v rozmezí měsíce vlastně dva svátky podobného charakteru. Při vší úctě k „mužům 28. října“ a velkému dílu novodobé československé demokracie se mi zdá logické, aby se hlavní důraz pomalu přesouval právě na tento zářijový svátek.
Je náhoda, že se česká média chovají tak zaujatě, podbízivě, povrchně a manipulativně, kdykoli pojednávají o zahraniční cestě papeže Benedikta XVI.? Například současné zprávy, které prakticky zamlčují jeho počiny během návštěvy Německa a naopak neúměrně zvýrazňují protesty a demonstrace, jsou toho praktickou ukázkou. Podobně tomu bylo před měsícem, kdy by z našich sdělovacích prostředků nabyl čtenář, divák či posluchač dojmu, že Španělé v Madridu jsou krajně protipapežsky naladěni a přítomnost Benedikta XVI. je obecně považována za nežádoucí.
Ještě v šedesátých letech mi kamarád vyprávěl o své návštěvě Sovětského svazu. Na Ukrajině se setkal s lidmi, kteří mu vyprávěli, že baptisté (tak v Sovětském svazu nepříliš informovaní lidé často označovali všechny nepravoslavné křesťany) rituálně zabíjejí malé děti. Když o tom můj přítel vyjádřil pochybnosti, odpověděli mu, že je to jisté, protože to viděli ve filmu.
S každým dalším dílem Harryho Pottera se znovu a znovu řeší, zda je kniha vhodná pro děti, zvláště pak děti věřící. Hlasy odpůrců už nejsou slyšet tolik, jako tomu bylo dříve, ale stále se najdou tací, kterým tato série připadá jako velmi nevhodné čtení, co se pohledu křesťana týče. Ráda bych nastínila opačný pohled. Myslím si totiž, že knížka je naopak pro mladé křesťany (a nejen je) více než vhodná
Jdeme z kostela, před kterým postávají, poklekávají či polehávají žebráci. Občas je míjíme zdánlivě bez povšimnutí, občas jim nějaké peníze dáme nebo je vtiskneme do ruky dítěti, aby udělalo „dobrý skutek“. Kvůli jejich stoupajícímu počtu i časté vlezlosti se však pomalu přestáváme stydět za otázku, jestli je almužna opravdovou pomocí.
Pokud jste sledovali zpravodajství posledních dní, jistě víte o tragické situaci, která se stala v Norsku – o masakru, kterému padlo za oběť mnoho nevinných lidí. Média označila pravděpodobného pachatele jako „křesťanského fundamentalistu“, na základě jeho profilu na sociální síti, kde se on sám údajně označil za konzervativce a křesťana. Za křesťana se v případě potřeby pokládá kde kdo, počínaje středověkými křižáky. Za křesťana se prohlašoval i Adolf Hitler...
