Zjevení Ježíše mi pomohlo v životě

Beznaděj bezdětného manželství

/ Milan Doležal / 29. června 2000 „Byli jsme mladí, bezdětní manželé. Absolvovala jsem celou řadu léčení, pobytů v nemocnicích a lázních, ale nemohla jsem pořád otěhotnět. Když se nám to nakonec po několika letech podařilo, potratila jsem při udržovaném těhotenství. Bylo to pro mě něco hrozného.

V zoufalství jsem začala proklínat, co se dalo, včetně Boha pro jeho nespravedlnost a krutost. Uplakaná a unavená jsem se otočila k balkónu, za kterým rostla velká lípa. V její koruně jsem spatřila stojícího Ježíše zalitého silnou září jako od slunce. Zdálo se mi, že mi pohrozil prstem a potom ukázal na své srdce. Bylo celé jakoby v plamenech. Krátce nato se jeho obraz ztratil. Přemohl mě žal, ale zároveň i lítost.

Když mě po týdnu propustili domů na doléčení, bylo mi velmi těžko a začala jsem přemýšlet nad smyslem bezdětných manželství. Nikdo si nedovede představit zoufalost žen, které nemohou mít nebo přijdou o dítě. Večer po trpkém rozhovoru s manželem, když odezněly výčitky a nadávky, jsem uplakaná usnula v jeho náruči. On mě pak přenesl do postele.

V hluboké noci jsem se na posteli posadila a s očima doširoka otevřenýma jsem spatřila ve výšce mých nohou v životní velikosti Pannu Marii, Matku Boží. Zřetelně jsem ji viděla. Byla oblečená v tmavém rouchu, pod kterým zářil růženec a okolo hlavy a těla se rozplývalo jemné teplé světlo lásky.

Její pravá ruka se pozdvihla a prstem jakoby mi hrozila. Tehdy jsem uslyšela její hlas: „Dcero moje, netrap se už a nerouhej se, hledej jiné naplnění života. Vám je dané pomáhat nevinným dětem.“

Potom mě a spícího manžela požehnala znamením kříže a zmizela. Další dny jsme si dojednali s úřady možnost adopce a nyní máme krásné dítě, které milujeme již jedenáct let. Ráda bych vzkázala všem ženám před interrupcí: „Zkuste darovat život těm, kteří ho darovat nemohou.“

Tento příběh jsem zaznamenal od paní Aleny Pisaříčkové z Turnova.

Autor je novinářem deníků Bohemia

Diskuze k článku

comments powered by Disqus