Soirées anglaises po francouzsku

Evropský kotel v praxi

/ Pavel Krupička / 16. března 2001
O Evropské unii se toho u nás hodně namluví a namluví, ale málokdo z nás asi někdy uvažoval, jak bude jednou naše slavná „Evropa“, do níž se ozlomvaz hrneme, vlastně vypadat. Jednou z možných variant je ta, s níž se můžeme setkat my šťastlivci, kteří jsme zavítali do jednoho maloměsta honosícího se jménem Chambéry.

Mezi námi studenty a studentkami, kteří jsme se na půl roku či více stali frankofonními obyvateli, se nachází v hojném počtu rovněž lidé původem z anglicky mluvících zemí, konkrétně že Spojeného království, USA či bývalých afrických kolonií. Někteří z nich, za pomoci jedné profesorky vyučující na ESC Chambéry angličtinu, pak každý čtvrtek o šesté hodině večerní pořádají v Charly’s pub (je to hospoda v anglickém stylu) „soirées anglaises“ neboli anglické večery, jejichž smyslem je rozšířit a procvičit si své znalosti v jazyce anglickém (jako by té francouzštiny nebylo dost).

V Charlys pub - mezi účastníky anglických večerů i ostatními návštěvníky - lze potkat nejen „skutečnou Evropu“, ale skoro celý svět. I když to lze jen obtížné posoudit, protože od šesté hodiny večerní do druhé hodiny ranní lidé neustále přicházejí a zase odcházejí, tudíž se v hospodě průběžně mění osazenstvo. Docela příjemná atmosféra má jedinou vadu - valná většina návštěvníků náruživě kouří, díky čemuž ovzduší v průběhu večera houstne a houstne, až je z něho mírně neprůhledná mlha.

Avšak nejzajímavější na oněch anglických večerech je - a jinak to snad ani nemůže být - jazyková komunikace. Nevím, jestli je to obecný jev, nebo jsem výjimkou, ale úměrně tomu, jak se sice pomalu, ale přece jen zlepšuje (tedy alespoň doufám) úroveň moji francouzštiny, rapidně se horší mé schopnosti komunikovat anglicky. Nikdy bych nevěřil, že po necelých dvou měsících (někdy méně, někdy více) usilovné snahy dostat francouzštinu „do krve“ se mi z hlavy pro změnu totálně „vypaří“ angličtina. Není to však tak strašné, neboť Francouzům jde angličtina zhruba stejně dobře jako mně, tudíž jsme na tom všichni (až na rodilé anglické mluvčí) prakticky stejně a nemáme si v tomto ohledu co vyčítat.

Až na ten fakt, že jsem na takovýchto setkáních nucen hovořit - podle toho, s kým zrovna mluvím - francouzsky či anglicky, což jsou pro mne dva téměř neznámé jazyky, je to hospodské klábosení jako každé jiné. O ženách a mužích, o politice, sportu, o škole ... No prostě o všem, co si jen člověk zamane (pokud se dokáže domluvit).

Při různých „učených rozhovorech“ (poté co se vyčerpají témata typu Co děláš za školu nebo Jaké je dnes venku počasí) se pak naplno projevují mé jazykové slabiny, neboť třebaže se snažím něco vysvětlit, chybí mi často správné výrazy, kterými bych se vyjádřil. Tak například jeden Ir (ze Severního Irska) se mne ptal na důvody rozdělení Československa, což se mi těžko vysvětluje i v češtině, natož pak v anglicky nebo francouzsky či jakýmsi blíže neidentifikovatelným anglofrancouzským patois.

Co z toho že všeho vyplývá? Napadlo mne, jak vlastně bude ta naše kosmopolitní Evropa jednou vypadat? A to jsem se ještě nezmínil, že ve Francii je možné potkat také spoustu Arabů či černochů z Kamerunu či Senegalu ... Je to zde opravdu úžasný babylon lidí a jazyků. Lze tedy jen těžko říci, jak se jednou budeme my všichni obyvatelé sjednocené Evropy domlouvat. Angličané neumí moc dobře francouzsky, Francouzi mají zase problémy s angličtinou, jak jsou na tom takoví Italové, Španelé či Němci nevím, ale asi ne o mnoho lépe.

Je tudíž docela možné, že v běžné mezinárodní komunikaci budeme muset zvláště my, středo a východoevropané, pro než jsou románské a germánské jazyky poměrně tvrdým oříškem, používat onu směsici jazyků - podle možností a potřeb. Jenom nevím, co z toho bude. Když se občas poslouchám při konverzaci s nějakým Francouzem či Francouzkou, mívám pocit, že jazyk, kterým mluvím, není ani francouzština, ani angličtina, ale (jak již bylo uvedeno výše) jakési „blíže neidentifikovatelné anglofrancouzské patois“.

Související zprávy a články


Diskuze k článku

comments powered by Disqus